Rod Persicaria můžeme v trvalkových kompozicích vidět v poslední době častěji a častěji. Oblíbeným se stal zejména pro dlouhou dobu kvetení, bujný růst, bezproblémové pěstování (obvykle netrpí žádnými chorobami ani škůdci) a přizpůsobivost. Pomalu se mění pohled na rdesno jako neúmorný plevel, ačkoli obezřetnost je na místě. Několik druhů rodu Persicaria opravdu může být na obtíž až lehce invazní – například Persicaria polystachya (syn. Persicaria wallichii), ale většina zahradních kultivarů je šlechtěna s ohledem na neinvaznost.
Latinská škatulata
Dříve byl rod Persicaria řazen pod rod Polygonum, což v překladu znamená „mnoho kolen“ a celkem vystihuje zduřelé nody na stoncích většiny zástupců. Avšak botanici stále debatují o příslušnosti jednotlivých druhů, a tak můžeme rdesna najít i pod latinskými jmény Aconogonon, Bistorta, Fallopia nebo Tovara. I počet druhů v rodu se proto značně liší, některá literatura uvádí 100 jiná až 150 druhů. Nicméně v zahradní kultuře je používáno pouze zhruba 17 druhů.
Původ a stanoviště
Velká většina druhů rodu Persicaria pochází z oblasti Himalájí a dále na východ (zejména severozápadní Čína a Japonsko). Rostou zde na vlhkých travnatých nebo zalesněných stanovištích. I proto jim nejlépe vyhovuje vlhčí živná půda, optimálně nevysychající v létě a plné slunce či polostín. Některé druhy jsou velmi adaptabilní, zejména Persicaria amplexicaulis, která snese občasné přísušky, i krátkodobé zabahnění. To z ní dělá dobrého adepta do dešťových záhonů nebo lokalit s těžkou jílovitou půdou. Také Persicaria × fennica (syn. Persicaria polymorpha) toleruje sušší půdy než většina rdesen.
Obecně jsou rdesna středně velké trvalky s poměrně hrubou texturou, takže se hodí spíše do větších a divočejších kompozic, a i díky svému bujnému růstu výborně tvoří plošné výsadby. Zejména větší druhy se dobře kombinují s okrasnými trávami.
Mainstreamové druhy
Mezi nejčastěji pěstované a nabízené druhy určitě patří Persicaria amplexicaulis s mnoha různými kultivary: elegantní a vzdušný – ‚Alba‘; jeden z nejlepších, hustý, kompaktní a bohatě kvetoucí – ‚JS Caliente‘; nejlépe hodnocený v německých záhonových testech se zvláštní růžovooranžovou barvou květů – ‚Orangofield‘; nejkompaktnější, jen 50 cm vysoký – ‚Inverleith‘; zářivě červený – ‚Firetail‘; kultivar s výraznými, tlustými a sytě červenými květenstvími – ‚Taurus‘ (syn. ‚Blotau‘) nebo sterilní starší kultivar ‚Rosea‘.
Další středně velkou, často používanou trvalkou je Persicaria bistorta, která je domácí v Evropě a Asii. Kvete brzy a obvykle na podzim remontuje. Kdysi se pěstovala jako medicínská rostlina (proti hadími uštknutí a na zastavení krvácení) a jako jarní zelenina. Může být ale příliš rozrůstavá až invazní. Subsp. carnea není tolik invazní, má menší růst a snese méně vláhy. Kvete tmavě růžovými květenstvími, které mají více kulatý tvar. Velmi často se také pěstují kultivary ‚Superba‘ s výraznějším květenstvím a ‚Hohe Tatra‘.
Na rozdíl od předešlých dvou, Persicaria affinis vyniká kompaktním nízkým vzrůstem, takže se často používá jako půdopokryvná trvalka. Roste na skalnatých svazích s mělkou rašelinitou půdou od Afganistánu až po Nepál. Výborný je kultivar ‚Superba‘, který hojně kvete a dosahuje výšky jen 25 cm. Mezi další patří ‚Donald Lowndes‘ či ‚Daarjeling Red‘.
Méně známé, ale zajímavé
Naopak gigantem tohoto rodu je Persicaria × fennica (syn. Persicaria polymorpha), která vytváří mohutné trsy až 2 m vysoké a stejně široké. Dokáže být středem pozornosti opravdu celou sezónu nejen proto, že neustále remontuje. Krémová mohutná květenství barví při odkvétání do růžova a na podzim trvalku zdobí hnědočervené nažky. Toleruje sušší podmínky, v zamokřených půdách je menší. Není invazní a má velmi pevné trsy, které se neválí.
Do rodu Persicaria se řadí například i vodní druh Persicaria amphibia, jejíž listy plavou na hladině, ale může růst i v bažinách jako suchozemská.
Dále se v kultuře můžeme setkat i s Persicaria campanulata, která má větší zvonkovité světle růžové květy, snese i hlubší stín, ale nesnáší suchou půdu v létě. Persicaria microcephala může být poměrně invazní, proto se používá zejména její neinvazní kultivar ‚Red Dragon‘, který má při rašení purpurové stonky i listy, ty později zbarvují do zelena s výraznou hnědočervenou kresbou. Persicaria weyrichii dosahuje výšky okolo 120 cm, roste bujně do šířky, ale není invazní na rozdíl od podobné Persicaria wallichii (syn. P. polystachya), jejíž květy voní po medu. Na rozdíl od ostatních je Persicaria virginiana docela nenápadná a v kultuře, hlavně do stinných partií, se používají její kultivary ‚Variegata‘, ‚Painter’s Palette‘ či ‚Compton’s form‘ pro výrazné zbarvení listů.
