Čemeřice, z čeledi Ranunculaceae – pryskyřníkovité, jsou v zahradách známé a užívané poměrně dlouhou dobu. Čemeřici černou (Helleborus niger) jako první známý druh popsal C. Linné v roce 1753. Zejména je to dáno jejich časným a nápadným kvetením, kterým poutají pozornost již v zimních měsících.
Rod zahrnuje více než 20 druhů, které se často botanicky od sebe složitě odlišují. Původní rozšíření zahrnuje jižní a střední Evropu, přes Balkán do Turecka až na Kavkaz, rostou zejména na vápencových půdách. Podle typu růstu se odlišují dvě skupiny čemeřic: 1. rostliny s jednoletým olistěným stonkem, který po přezimování vykvétá, vytvoří plody a odumírá (např. H. lividus, H. argutifolius, H. foetidus), 2. oddenkaté, trsnaté byliny, které jsou za vhodných podmínek velice dlouhověké a tvoří tak většinu pěstovaných čemeřic (např. H. niger, H. orientalis).
Čemeřice mají dlouze řapíkaté, hluboce laločnaté nebo dlanitě dělené (znožené) listy, často kožovité, s nápadným zubatým okrajem, světle až tmavě zelené barvy. Květy vyrůstají jednotlivě nebo v květenstvích. Výška květních stonků se obvykle pohybuje od 20 do 45 cm. Květy bývají nicí nebo široce otevřené, mělce až hluboce miskovité, popř. trubkovitě zvonkovité. Velké zbarvené kališní lístky převzaly funkci koruny květu, když původní korunní lístky jsou přeměněny v nektaria. Květy jsou zpravidla barvy bílé (pouze H. niger), krémové, purpurové nebo nazelenalé, někdy nápadně tečkované. Plodem je měchýřek. Čemeřice podle druhu nakvétají od konce zimy do počátku léta. Rostliny obsahují srdeční glykosidy a jsou tedy jedovaté.
